Kňour

Po pravé straně jsem koutkem oka zahlédl pohyb, ještě potemnělou zelení těsně po úsvitu, se rychle, neslyšně, blížil statný kanec.

Strach má velké oči, ale snad nepřeháním - ani by nemusel moc zvedat hlavu, aby mi ukousl ruku i s kusem řidítek - nebyl daleko, asi 15 metrů. Byl to opravdu statný kus. Měl jsem strach, ale ne tak velký, abych zapomněl obdivovat ladné pohyby jeho mohutného těla - ztělesnění síly a elegance. Přeběhl lesní cestu a byl pryč.

Jeda odpoledne z práce, myslím na svůj ranní zážitek, bylo to jen pár vteřin, ale opět mi znělo v hlavě ono zvláštní řecké slovo „dynamis". To divoké zvíře bylo ztělesněním síly - dynamis - ale ono to slovo neznamená jen sílu, ale i „zázrak". Jak rychle mi letěl čas při obdivování dalšího zázraku Klánovického lesa, barev a světla. Barvy jsou hutné, vláčné a syté jako med. Světlo je jako ono krásné divoké zvíře z dnešního rána, objevuje se jen v prchavých okamžicích, rychle mizí, vrací se v jiných podobách.

To nádherné zvíře jsem zachytit nestačil, tak aspoň barvy a světlo. Rudá, je to fascinující barva, připomíná barvu inkoustu, jímž Faust upsal svou duši ďáblovi. Diabolos – „našeptávač“, na mě žádný vliv nemá, svou duši jsem již upsal lesu.